Fichtlmanie V – Česká republika

Bylo zatažené sobotní odpoledne když jsme vyrazili na cestu po naší zemi. V Opavě nás čekal Milan s Jirkou. Dál vedla naše cesta přes Šternberk. Po projetí zatáček ecce homo začal Jirkovi stroj vynechávat. Chvílemi pokulhával za Milanem, který zrovna svůj stroj zaběhával. S Jirkou to šlo od desíti k pěti. Po zadření při jízdě z kopce nám bylo jasné, že to není běžný problém, ale něco mnohem horšího. Pak došlo k tomu nejhoršímu. Jirkovi pincek zastavil úplně. Po provedení částečné opravy před jízdou mu dle očekávání nevydrželo ojniční ložisko na jehož výměnu jsme už neměli dost času. Jeho části se rozemlely do celého motoru. Oprava na cestě není možná. Pokračovali jsme tedy ve třech. Jízda probíhala bez problému. Jen Milan jednou zadřel při jízdě do nekonečně dlouhého kopce. Při záběhu se to dalo čekat. Ani jsme to neřešili. K večeru jsme rozdělaly stan jen kousek od cesty za Pardubicemi. Dali jsme si domácí slivovičku na zahřátí a šli jsme spát.

Druhý den jsme dorazili do Kutné Hory, kde následovala prohlídka obrovského chrámu sv. Barbory a Kostnice s neobvyklou výzdobou z lidských kostí. Kdysi dávno zde přivezl mnich hrst hlína z Jeruzaléma a rozsypal ji po okolí. Pohřbívání do takto vzniklé svaté půdy se stalo hitem. Následné rozrůstání stavení v okolí zmenšovalo rozlehlý hřbitov a tak se vykopané ostatky shromažďovali v okolí kostela. K výzdobě byly použity ostatky odhadem 40.000 lidí. Odpoledne cesta pokračovala kolem Máchova jezera až do Českého Švýcarska. Krajina se výrazně změnila, od hanácké roviny po skály trčící z hustých lesů. K domluvenému noclehu jsme dorazili až pozdě večer, ale přijetí bylo vřelé.

Ráno bylo chladné a nás čekala pěší tůra na nejbližší vyhlídku. Okolí bylo nádherné. Skály mají neuvěřitelné tvary až kam člověk dohlédne. Chodníčky jsou tvořené z vydroleného písku a lemovány zábradlím. Z Českého Švýcarska jsme pokračovali směrem na Prahu. Po cestě jsme zastavili na prohlídku unikátní Panské skály. Cesta k ní vedla pořád do kopce. Milan tentokrát nezadřel, ale Roman se ztrácel za modrým oblakem v dáli. Když dorazil na vrchol, tak Pavel s Milanem už jen okousával kornoutek od zmrzliny. Skála je tvořena z šestihranných tyčí dlouhých až 30 m. V místě zlomu vypadá jako přesně uložená dlažba – jeden šestihran na druhém. Je až neuvěřitelné co dokáže příroda vytvořit. Cestou na Prahu jsme dojeli do Terezína, kde Pavel na povodních v roce 2002 zasahoval tehdy jako ještě voják. Tentokrát byla hladina řeky podstatně níž. V Terezíně jsme stihli už jen rychlou prohlídku tábora. Doslova za námi zavírali vrata. Jako připomínka druhé světové války nám to stačilo. Přesto jsme večer dorazili do Lidic a za vesnicí u rybníka postavili stan. Večer jsme pozorovali padající hvězdy a přistávající letadla, která přistávala kousek od nás na Ruzyňském letišti. Naši zemi zrovna míjel meteorický roj, takže bylo na co koukat.

Ráno jsme si nakoupili snídani v místní sámošce a u rybníka posnídali. Nové Lidice na nás působí jako vzorová obec tehdejší doby s širokou cestou středem. Vcelku hezká a i příjemná vesnice plná příjemných lidí. Navštívili jsme i památník. Při prohlídce fotek a různých dopisů od rodin před vypálením Lidic nám naskakovala husí kůže. Asi nikde se nás osudy obětí války nedotkly více než tady. Dál jsme pokračovali směr Praha a Roman věděl, že jde do tuhého. Jeho pincek měl totiž původní motor s původním válcem. Motor ještě nikdo nerozdělával. Od Bulharska v něm začalo trochu rachotit a Roman ho za celý rok nestihl rozebrat a bylo to horší a horší. Měl problém s plynem. Pokaždé když promáčkl spojku, tak se motor vytočil na maximum a už se jenom modlil ať Prahu projedeme co nejrychleji. Milan se taky obával, že svůj motor zadře, protože měl zrovna po výbrusu. Cesta přes Prahu měla vést k technickému muzeu, kde nás měl čekat „dobrodruh“ Venca se kterým se domlouval Pavel a chtěl se sejít a pokecat, potom měla následovat prohlídka Národního, technického muzea. Po přijetí k muzeu v Praze jsme uviděli Vencovu Jawu 555. S údivem jsme prohlíželi jeho stroj. Bylo na něm mnoho úprav (karburátor z motorové pily, různé držáky, výztuhy, kufr a velký vzduchový filtr). Po chvíli dorazil i Venca. Seznámili jsme se a on začal vyprávět své zážitky. Kde všude byl a co se mu během cesty přihodilo. Venca byl snad všude a dokonce jel i přes Saharu. Říkal, že má najeto na svém stroji něco přes 20 000 km. Během našeho rozhovoru za námi přišel motocyklový kurátor muzea a nabídl nám parkování za branou a prohlídku zdarma. Do začátku prohlídky jsme dostali i několik informací o významných modelech. Celá prohlídka trvala asi pět hodin a to jsme spoustu věcí přeskočili. Večer jsme chtěli spát za Prahou a tak jsme i s Vencou vyrazili. Na jih. Po chvíli jsme museli zastavit, protože Romanovi začalo házet zadní kolo. Už dlouho nikdo neměl defekt, takže se to dalo čekat. Zajeli jsme na chodník a oprava mohla začít. Slunce hřálo a provoz byl šílený. Z několika fanoušků starých pincků byl asi nejlepší černoch ze Zimbabwe. Koukal na nás a říkal, že na pionýrech tam ještě jezdí. Za novou svíčku tam údajně platí zlatem. Rozhovor zakončil slovy “Češi vy parchanti - Bůh Vám žehnej“. Večer jsme nakoupili nějakou svačinu a nocleh našli na okraji fotbalového hřiště za nějakou vesnicí. Pěkný výhled, spaní na rovném, lavečky za hlavou a tekoucí voda. No prostě luxus.

Druhý den jsme se zastavili u hradu Křivoklat v muzeu Jawy a ČZ. Byla zde k vidění celá řada i různé modifikace těchto značek vč. různých výjimečných továrních úprav. O kus dál se s námi Venca rozloučil. Netěsnost ve výfuku opravil pětikorunou a jel. Nabrali jsme směr Šumava a jeli rovnou dolů. Zastavili jsme se i v Hošticích u Volyně, ve vesnici, kdy se kdysi natáčelo Slunce, Seno a tak dál. Posadili jsme se i na filmovou jawu Konopnici a lehli do okolečkované postele. K večeru jsme přijeli do hor a také začalo být chladno. První zastávka na možný nocleh, na louce uprostřed hlubokého lesa byla dost krátká. Štěkot psů a vytí obrovské smečky ve tmavém okolí bylo jako v hororu. Z lesa jsme utíkali hlava, nehlava s očekáváním kdy na nás nějaký vyskočí. Zastavili jsme se asi až za dvacet kilometrů na trávníku u samoty na kopci. Bylo už pozdě a v chaloupce se právě zhaslo. Přenocovali jsme tedy tam.

Ráno nás přivítal starší pán a z motorek byl nadšený. V okolí našich stanů letos chytil už čtyři zmije. Přátelsky jsme pohovořili a jeli na Lipno. Objeli jsme jej z rakouské strany a tak jsme se nechali převést přes přehradu na druhou stranu. Tam jsme se okoupali a do oběda vegetili na pláži. Po obědě jsme vyrazili dál a zastavili až v Českém Krumlově. Historické centrum a tradiční trhy zavedou návštěvníka o několik století zpět. Jen množství turistů je jako v Praze. K večeru jsme dorazili k Hluboké n. V. do hotelu, kde jsme se ubytovali a dali konečně sprchu. Hotel to byl luxusní a hezký. Kdybychom tam nebyli po známosti, asi by nás neubytovali, natož zdarma a tak nám ani nevadilo že na nás zbylo jen manželské lože. I tak byla postel větší než náš stan.

Další den jsme vyrazili na prohlídku zámku Hluboká nad Vltavou. Zámek je velice zachovalý a opravdu nádherný. Představy o neskutečném bohatství se po prohlídce posunou ještě mnohem dál. Milanův strach z výšek na věži pobavil spoustu návštěvníků. Následoval plán objet Svět, ale do Třeboně jsme přijeli z druhé strany a tak jsme se na projížďku kolem rybníka Svět nakonec nedostali. Pozdní oběd nám poskytla výborná porce kapra, který ke Třeboni patří. Byl ideální letní den. Naprosté bezvětří a nebe bez mráčků. Stroje lechtáme na půl plynu. Atmosféru dokreslilo pole plné konopí. Udělali jsme si aspoň pár fotek a Pavel vyzdobil svůj stroj. Pokračovali jsme na Vranov do kempu. Před kempem se k nám přidala další skupinka fichtlařů. Nakonec jsme společně dorazili do kempu Bítov.

Další den bylo nádherné počasí a mi pokračovali na Pálavu, kde jsme měli ukončit náš poslední večer ve vinném sklípku. Objeli jsem přehradu Nové Mlýny a zastavili v Dolních Věstonicích v muzeu vykopávek. Zde se našel údajně nejvzácnější kus umění a to Věstonická Venuše. Okružní jízdu jsme zakončili ve sklípku „U Vikiho Cabadaje“. Sklípek se tak ještě nejmenuje, ale myslím, že jednou bude. Okoštovali jsme víno a zajedli to pořádným kusem žvance. Pak jsme si povídali, až jsme před sklípkem i přespali.

Následující den jsme vyrazili domů, každý s kocovinou a flaškou burčáku. Cesta domu byla ještě dlouhá a chtěli jsme dorazit před večerem. U Šternberku začalo peklo. Ecce homo Roman jel celou dobu na jedničku. Nakonec jsme vše zvládli a domů dorazili v pořádku před večerem, kde nás přivítali známí a přátelé. Najeli jsem něco přes 1500 km a konečně viděli tu naši zemi trošku zblízka.

---